K sochařině vedl Jana Prokýška jediný zájem – tvořit. Po studiu kamenosochařství na uměleckoprůmyslové škole v Českém Krumlově a restaurování kamene na Univerzitě Pardubice rozjel s manželkou Janou firmu, která se už deset let stará o obnovu historických památek. Jaký projekt byl nejzajímavější? A co považuje na restaurátorské práci za nejnáročnější? O tom mluví v rozhovoru.
S manželkou máte rodinnou firmu. Jak máte rozdělenou práci?
Manželka je nyní na mateřské, takže většinu práce dělá doma a zaměřuje se na povrchové úpravy, jako jsou barvy a pozlacování. Zkrátka takové ty jemnější práce. Já lítám po stavbách, kde projekty rozebírám, skládám a zajišťuji základní kamenické práce, případně s pomocí našeho malého týmu.
Kolik lidí máte ve firmě?
Většinou tak dva až tři zaměstnance, podle potřeby. Spolupracujeme i s dalšími odborníky, ale já a manželka tvoříme jádro firmy.
Děláte tedy jen sochy, nebo i jiné objekty z kamene?
Neomezujeme se pouze na sochy. Děláme s kamenem, sádrou, štukem a občas se dřevem. A samozřejmě povrchové úpravy. Takže děláme i schody nebo kašny. Zkrátka pokud máte na stavbě kámen, tak ho budeme dělat my.
Jaká práce vás nejvíc vytěžuje?
To se hodně mění, každý rok je to něco jiného. Jsme vázáni na stavební firmy a často pracujeme na obnově kostelů nebo zámků. Taky máme zakázky přímo od měst. Ale nejsme úplně velká firma, takže si nemůžeme dovolit brát úplně všechno.
Co pokládáte na své práci za nejnáročnější?
Neustálé cestování. Sice máme tu výhodu, že část práce můžeme vzít s sebou domů. Ale pořád jsme v pohybu mezi stavbami, protože se ne všechno dá rozebrat. Je to trochu kočovný život.
A co fyzická náročnost práce?
To rozhodně. Kámen něco váží a většinu věcí sám nezvednu. Na to musíte mít určitou fyzickou sílu.
Když dostanete novou zakázku, jaký je postup od začátku až po předání?
Pracujeme hlavně na kulturních památkách, což je limitované zákonem. Než cokoliv začneme dělat, tak je potřeba provést restaurátorský průzkum. Na jeho základě se vytvoří záměr a navrhovaný postup, ke kterému se vyjádří Národní památkový ústav a další příslušné instituce. A teprve na základě tohoto závazného stanoviska můžeme začít něco dělat. Pak teprve začínáme pracovat, ať už na místě, nebo si práci převezeme k nám na dílnu. Ten řemeslný postup už bývá stejný – hrubé očištění, vytlučení starých tmelů a spár či nevhodných doplňků. Pak teprve začínáme mýt, doplňujeme materiál nebo upravujeme povrch. A na závěr probíhá předání projektu, což vyžaduje ještě dokumentaci a papírový výstup.
Vidíte za dobu vašeho působení nějaké proměny v oboru?
Určitě. Když jsem začínal, hodně se odsolovalo, což je metoda odstraňování solných výkvětů. Dnes začíná prim hrát polychromie, tedy barevné povrchové úpravy, které byly donedávna trochu opomíjené.
Je o toto řemeslo zájem i mezi mladšími lidmi?
Zájem není tak velký, mladá generace chybí. V kontaktu s vysokou a střední školou vidím, že studentů v tomto oboru moc není. Spousta z nich jsou ženy, a ty na některé práce zkrátka nestačí.
Jak se stavíte k problematice, kdy socha přijde o část svého vzhledu?
Například když jí chybí ruka. Je správné ji doplňovat? Záleží na situaci. Na veřejných místech může působit lépe, když je socha doplněná, zatímco v muzeu nevadí, že vypadá jako fragment. To se potom řeší třeba kopiemi nebo doplňky do plné podoby.
Vybaví se vám konkrétní projekt, na který vzpomínáte jako na nejnáročnější nebo nejzajímavější?
Skoro čtyři roky jsme spolupracovali na obnově Letohrádku Bellarie, což je naproti otáčivému hledišti v Českém Krumlově. Měli jsme velké, slavnostní otevření. Pro mě je ale zajímavé především to, že každý projekt je trochu jiný, a to mě na tom řemeslu baví.
Buďte první! Přidejte komentář