Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Cesta dnešního gigantu začala doma v kuchyni, s latí a žiletkou

Pobyt v bezpečí a pohodlí obvykle přirovnáváme k žití v bavlnce. Rodina Čechových žila na počátku 90. let v kuchyni svého domu v Žirovnici dokonce v plyši, do záviděníhodné pohody to ale mělo po čertech daleko. Nenápadně tu totiž přicházel na svět evropský lídr ve výrobě malířských válečků, dnešní gigant exportující do celého světa.

Rok 1990 přinesl šikovným lidem explozi možností. Ale jak člověk přijde na to, že chce vyrábět zrovna malířské válečky?

● Ivan Čech: To byl nápad otce (ing. František Čech, ředitel firmy, pozn. red.), který před revolucí pracoval v příbuzném oboru a měl chuť podnikat. Hledal příležitost a dostal z Německa nabídku vyrábět malířské válečky, a to formou takzvané práce ve mzdě, kdy výrobce obdrží potřebné suroviny od objednatele a zajistí výrobu finálního produktu. Koupili jsme první vstřikolis, na kterém se vyráběly plastové díly. Plyš nám vozili ve velkých rolích, které bylo potřeba nařezat na pruhy. Z metráže o šířce 1,5 metru se řezaly čtyřcentimetrové pruhy. Dělali jsme to doma v kuchyni na stole s pomocí latě a žiletky. První roli jsme řezali více jak 4 hodiny, ale postupně jsme ji zvládli nařezat za dvě hodiny. Přes víkend jich ale bylo třeba nařezat až šest.

● Markéta Čechová: Díly se pak rozvážely domácím pracovníkům, kteří během týdne vyráběli válečky. Vlastně to bylo co kus, to originál. Trubička se musela natřít lepidlem, na ni se namotal přířez plyše, zafixovalo se to zátkou, a to všechno ručně.

● IČ: Pak se hotové válečky svážely k nám domů. Bylo třeba je nabalit a nachystat k expedici, auto z Německa jezdilo co čtrnáct dní. Po třech letech jsme se osamostatnili, pronajali si prostory a začali s partnery obchodovat napřímo.

Jakou část rodiny to zaměstnávalo?

● IČ: Zpočátku hlavně rodiče a bratra, který znal práci se vstřikolisem. Stroj, co jsme měli doma, jel v podstatě nonstop, střídali jsme se u něj. Pak jsme řezali plyš a balili. Já jsem tehdy byl hlavně víkendový pracovník, zásobovač a celník.

Dokázali jste si v těchto „dřevních“ dobách představit, že byste mohli jednou dospět do fáze takového gigantu, jakým je IPC plast nyní? Bylo to v plánu?

● IČ: Že „už toho máme fakt hodně“ jsme si říkali s každým posunem, přicházelo to postupně. Ať v době pronájmu prvního místa, kde jsme měli už čtyři lisy, nebo po výstavbě první haly v roce 1994, kde jsme začali rozšiřovat sortiment a zaměstnávali 30 lidí. Se začátkem přímé spolupráce v zahraničí jsme začali jezdit i na veletrhy a výstavy a navazovali další kontakty. Od těch jsme dostávali dotazy a další doporučení, o jaké válečky a z jakého materiálu by byl ještě zájem, a přizpůsobovali jsme se.

● MČ: Šlo to také ruku v ruce s vývojem automatizace a roli sehrávaly i náhody, zejména v podobě setkání se schopnými lidmi. Například do roku 1996 se stále ještě rozvážela část práce po domácnostech, takže závisela na pečlivosti zúčastněných. Díky konstruktérovi panu ing. Veselému, který k nám nastoupil, se začaly zavádět linky, které naši výrobu posunuly ve výkonu i kvalitě do vyšších sfér.

● IČ: Z pěti tisíc kusů za týden jsme se tehdy dostali na pět tisíc za směnu. Dnes už je to 350 tisíc válečků za den. Válečky různých velikostí, z různých materiálů, podle určení. Plus bezpočet dalšího příslušenství (vany, síta ….). Vyrábí se v osmi halách na ploše 17 tisíc metrů čtverečních.

To jsou nepředstavitelná čísla. Předpokládám, že český trh je na takový objem výroby poněkud malý.

● IČ: Naprostá většina výroby jde do zahraničí. Dodáváme zejména do evropských zemí, ale i do Japonska či Kanady. Rýsují se i další, nové příležitosti.

Pověstná konkurence z Číny vám potíže nezpůsobuje?

● MČ: Víme o ní, nepodceňujeme ji. Ale zároveň víme od našich partnerů z jiných oborů, jak komplikovaný takový obchod je. V plné nahotě se to ukázalo právě za covidu, kdy prostě zavřeli a z Číny neměl nikdo nic. Dělí nás nejen velká vzdálenost, ale i různá mentalita. Proto se také Evropané začali do Evropy vracet. Nestačí jen sázka na nižší cenu, ale důležitá je i spolehlivost a kvalita.

Takže jste jedna z firem, které pandemie covidu spíše prospěla, dá-li se to tak říct?

● IČ: Rok 2020 byl výjimečný i v tom, že se lidé během karanténních opatření vrhli na renovace svého bydlení. Na zvýšenou poptávku po našich výrobcích jsme reagovali zaváděním mimořádných směn.

● MČ: Součástí naší filozofie je chovat se fér. Když zákazníkovi řekneme, že to bude, tak to bude. A když něco odmítneme, pak si může být zákazník jist, že to opravdu objektivně není možné. A protože nevyrábíme na sklad, ale jen na objednávky, občas je třeba vyhlásit mimořádnou směnu, která se týká všech zaměstnanců včetně vedení. Nakonec, má to svá pozitiva. Člověk zjistí, kde je v procesu jaká trhlinka, co by se dalo lépe pojmout nebo konstrukčně vylepšit, případně automatizovat.

Má rodinná firma rodinné stříbro také v zaměstnancích?

● MČ: Nepřestává mě fascinovat, jak ten systém, na kterém se podílí 330 lidí, funguje. Do firmy přijede kamion plyše, kamion drátů a kamion kartonů, a na druhé straně se nakládají do kamionů malířské válečky vyrobené přesně podle požadavků zákazníků a míří do celého světa. Při objemu výroby 100 milionů kusů všeho možného. Každá objednávka má přitom svá specifika třeba v barevnosti plyšů, víček, etikety, počtu kusů v balení i na výšku palety a podobně. V průměru odtud odjíždí až osm kamionů denně. Je to tu jako v úlu. Na konci procesu je spokojený zákazník.

● IČ: Za tím vším stojí lidé, naši zaměstnanci, kterým za to patří obrovský dík.

● Marie Vaňásková, vedoucí ekonomického oddělení: Většina nových zaměstnanců přichází na doporučení těch stávajících. Myslím, že je to dobrá vizitka.

Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a s touto zkušeností se rozhodovat, zda do něčeho takového půjdete opět. Jak byste zvolili?

● MČ: Pro mě to bylo první zaměstnání, přišla jsem do firmy v době první haly s třicítkou zaměstnanců, tehdy ještě s jedinou pevnou telefonní linkou, bez internetu, s jedním počítačem. A myslela jsem si, že umím německy, což se mi zhroutilo jako domeček z karet při prvním jednání za Krušnými horami, při nečekané srážce s dialektem. To byla jedna z velkých lekcí, a přišly mnohé další. Tato firma mi dala pro život strašně moc.

● IČ: Když mi hlavou proběhne těch 34 let, musím si přiznat, že nebyly vždy jednoduché, ale mnohému nás naučily. A proto bych neváhal vrátit se zpět na začátek 90. let, do kuchyně rodiny Čechových.

Buďte první! Přidejte komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *